Knižní (skoro) šílenství aneb možná se dozvíte něco, co nechcete vědět

Musím se vám k něčemu přiznat. Vzpomínáte, jak jsem kdysi dávno machrovala, že si přečtu všechny tituly, které byly ukryté v knižní šifře? Asi to nevyjde. Rozhodně ne během těch tří měsíců, které jsem si stanovila jako mezní termín. Uznávám, že v tu chvíli jsem se nechala malinko unést. Mohlo mi dojít, že jakmile si stanovím nějaký časový interval, stoprocentně to nevyjde.

Ptáte se, proč to nevyšlo? Ne, že bych se na svůj propracovaný seznam úplně vykašlala (Parfém a 451 stupňů Fahrenheita jsem si přečetla. Román Na cestě jsem si vypůjčila z knihovny a začetla jsem se do něj, ale první stránky mě zas tak neuchvátily, abych se od nich neodtrhla.) Pod ruku se mi totiž dostala taková spousta jiných knih, které jsem si prostě MUSELA přečíst, takže nějaký seznam šel bleskurychle stranou (stejně mi nikam neuteče). Omlouvám se.

Tak třeba již zmíněná Divočina! Jakmile někdo překonává sám sebe, nevzdává se, i když mu docházejí síly, a je v úžasné přírodě, příběh mě prostě chytne a nepustí, dokud nedočtu poslední stráku. Po přečtení Divočiny jsem měla chuť vrátit se okamžitě na začátek knížky, začíst se do ní znovu, koupit si pořádný batoh a pohorky a také někam do hor vyrazit! Moc se těším i na film, snad mě nezklame.

Detektivky mě nikdy ke čtení moc nelákaly, ale změna je život a začínám jim přicházet na chuť. V naší domácí knihovně máme dvě Agaty Christie. Hercule Poirot mě nikdy nepřitahoval, proto pokaždé, když jsem v televizi zahlédla toho malého Francouze s knírkem, jsem přepínala program. Knížka Vražda v Orient- Expresu na mě koukala opravdu dlouho a nevím proč, ale jednoho dne jsem si ji z knihovny přece jen vytáhala a během dvou dnů (musela jsem ještě vařit, jinak bych ji zhltla za odpoledne) jsem ji měla přečtenou. Moc mě zajímalo, kdo bude vrahem. První noc jsem usínala a přemýšlela, kdo bude vrah. Už jsem si myslela, že jsme na celou záhadu přišla, spokojeně jsem usnula a druhý den jsem ani nemohla dospat, jak jsem byla zvědavá. A víte co? Vše bylo úplně jinak! Škoda že vám nemůžu povědět, kdo byl vrahem v Orient- Expresu! Nebo můžu?

Ani Cormoran Strike a jeho asistentka Robin mě neminuli. V knížce Volání kukačky jsem opět začínala tušit, kdo je vrahem mladé modelky. Poprvé jsem se spletla. V odhadu jsem se kupodivu sekla i podruhé. A když jsem i ve třetím případě zjistila, že ze mě detektiv nikdy nebude, protože i můj do třetice špatný odhad mluvil za vše, rychle jsem knížku dočetla, abych mohla konečně klidně spát. Už abych se dostala i k Hedvábníkovi! Tentokrát se potvrdilo, že vrahem byl ten, kdo byl vlastně nejvíce vidět.

Když jsem dočetla Rowlingovou schovanou pod pseudonymem, říkala jsem si, kam se na ni hrabe Nesbo. Jeho první knížka mě nijak neoslovila a ani jsem neměla chuť číst další. Rozhodla jsem se ale dát mu šanci a přečetla jsem si Sněhuláka. A konečně knížka stála za to! V tomto případě už jsem se ani moc nenamáhala s odhadem, kdo je vrahem, ale hltala jsem jednu stránku za druhou. Vážně mě překvapuje, kolik knížek Nesbo už vydal! Mám pocit, že je vydává jak na běžícím páse (nebo jako Lanczová), tak snad s každou další knihou nepůjde kvalita dolů. Zatím ale nemůžu soudit, protože Netopýr mě nudil, ale Sněhulák nadchnul! Ale tak trošku mě uklidnil fakt, že kniha Policie by měla příběh Haryho Holea uzavřít. I když co jsem tak četla komentáře k této knize, lidé se s koncem Haryho Hola prostě smířit nechtějí.

Snad po deseti letech jsem si opět přečetla svou milovanou dětskou knížku Robinsona Crusoa, kterou převyprávěl Josef Věromír Pleva. Dost lidí tohle vydání kritizuje, že je moc dětská, ale já ji miluju! Ano, uznávám, že takhle s odstupem času jsem se musela u spousty pasáží usmívat, ale navždy bude mým hrdinou! Na jeho místě bych se z ostrova zpátky do civilizace možná ani vracet nechtěla. Nakonec měl parádní domek ve skále, uměl si vyrobit cihly, hrnce, svíčky, choval kozy, měl pejska, Pátek mu ukázal mýdlovník.. Paráda, ne? K letošním narozeninám jsem dostala ještě jednoho Robinsona, tentokrát převyprávěného Františkem Novotným. Ten se prý drží originálu, tak co víc vám ještě budu povídat, těším se i na jeho verzi! Ale víte, co mě fakt zajímá? Jak mohl Pátka naučit své řeči, když sám neznal tu jeho. Navíc na takové úrovni, že si spolu mohli téměř o čemkoli popovídat. Zajímavé!

Říká se, ať nesoudíme knihu podle obalu. Nebudu vám lhát, jen kvůli obalu jsem chtěla vlastnit i knížku Eleanor a Park. Nakonec jsem si ji nekoupila (a nelituji toho), ale přečtenou ji mám. Ne, že by se mi nelíbila, ale zas tak odvázaná jsem z ní nebyla.. Tak nějak mě poslední dobou prostě netáhnou knížky typu John Green, Eleanor a Park, Pokud zůstanu a Jen jeden den (všechny mám už dávno přečtené, ale že bych měla touhu začíst se do nich znovu..). Většinou jde o zamilované pubertální děti, které mají nějaké problémy- buď umřou, nebo se rozhodují, zdali chtějí žít nebo zemřít. Zažívají své první lásky, první trápení atd atd. Asi už nejsem ve věku, kdy by mě tyhle knížky oslovovaly.

Pod stromečkem jsem našla knížku Zmizelá. Když mi Kamilka (ano, mou milovanou mladší sestřičku už znáte) řekla, že viděla film a byla z něj nadšená, vrhla jsem se na knížku a docela jsem ji, ehm, žrala. Věděla jsem totiž, že se tam musí stát něco naprosto WOOOW! A uznávám, že jsem byla fakt překvapená a na konci jsem si říkala „To jako fakt?!“ Film mě potom dost nudil. Celkem běžná záležitost, když čtete prvně knížku a potom vidíte film, ne? Zmizelá od Gillian Flynnové byla dobrá, proto jsem měla chuť přečíst si od ní s odstupem času i něco dalšího. Ostré předměty měly mít překvapivý závěr, tak jsem to riskla a knížku si přečetla. Nebylo to špatné, ale že bych kvůli novinářce, která se jako mladší řezala po celém těle a teď píše článek o vraždách malých holčiček v jejím rodném městě napětím ani nedýchala .. To zase ne.. Ale konec mě překvapil.

O víkendu běžela na martinusáckém instagramu soutěž, ve které jste se měli vyfotit s nějakou knížkou a napsat k fotce hastag #zijupribeh. Bohužel jsem se nemohla rozhodnout, jestli zvolit „S rozumem v koncích“  (k té jsem se přikláněla) nebo „Láskou šílená“, tak jsem se bohužel nezúčastnila vůbec.. Fňuk.

Teď mám rozečtenou Zlodějku knih. Viděla jsem film, takže knížku si teď čtu hlavně na cestách vlakem. Ta holčina je mi dost sympatická.

Snažila jsem se vám nic zásadního z knížek neprozradit, ale bylo to opravdu těžké! Vážně bych si o nich chtěla pořádně popovídat!! Ani nevím, proč jsem vlastně s tímto článkem začala.. Měla jsem jednoduše chuť se s vámi podělit o své knižní (znovu)objevy posledních týdnů. A jaké jsou ty vaše?