Padesát odstínů blbosti

Asi nikdy nepochopím, jak je možné, že má mediální masáž takový vliv... Podle traileru na Padesát odstínů šedi to vypadalo, že nás čeká hodně zajímavý film, k tomu dobrá volba hudby podtrhující myšlenku díla, davy nadšených fanynek - a pak zapnu film a po sedmi minutách ho musím vypnout, protože by moje inteligence utrpěla. Něco tak strašnýho jsem nikdy neviděla. A není to jen kvalitou filmu nahranýho z kina (peníze bych za to nikdy nevyhodila a navíc bych se silně styděla, že na něco takovýho jdu mezi lidi)... Četla jsem knihu (o tom až později) a sice mi už tam Anastázie přišla úplně vypatlaná, ale tohle bylo vážně moc. Jako chápu, knižní předloha je knižní předloha, musí se to napodobit, ale proboha proč tak okatě.. První věc-Anastázie leze do Christiánovy kanceláře a hodí držku-bez zvláštního důvodu, žádný shrnutý koberec, žádná zvrknutá noha, prostě bylo to v knížce, tak to dáme i do filmu. Další věc-usadí se do křesla a začne si hryzat ret-přijde to jen mně, nebo ta herečka neumí hrát? Příšerně bylo poznat, že se do toho rtu kouše jen proto, že to má ve scénáři a ne proto, že by to byl její zažitý zvyk, který provádí již spoustu let. A vrchol všeho, scéna, po které jsem to musela vypnout-při rozhovoru si vezme tužku (ještě vypůjčenou, protože je tak blbá, že si nevezme vlastní-píšící, nebo proč si ji vlastně musela půjčit) a začne jí hryzat. Samozřejmě je opět vidět, že to dělá jenom proto, že to má ve scénáři, není to mimoděk. Ale teda v takové situaci začít oslintávat vypůjčenou tužku... To prostě nešlo. Pokud bylo cílem scénáristů do puntíku napodobit knížku, tak to jsem ten scénář mohla klidně sepsat sama, opisování mi jde.

Teď tedy ke knížce-přečetla jsem všechny tři díly, především proto, že jsem si je stáhla do mobilu a třeba v tramvaji nebo kdekoli jinde, kde není komfortní vytáhnout knížku, jsem to četla. No přiznejme si, v papírové podobě (byť nejsem zastánce čteček a knihy bych za nic nevyměnila) bych to nikdy nečetla už jen kvůli tomu, aby nikdo neviděl, co za hovadinu to čtu-a to jsem pěkně prosím přečetla všechny romány od Lenky Lanczové a občas si ještě nějaký přečtu. Jenže tam jsou alespoň zápletky ze života, ani jedna hrdinka nepotkala úchylnýho milionáře.

Co mě ale na té knížce (jsme zpět u odstínů) nehorázně vytáčelo, byla Anastázie (překvapivě opět). Bože, někoho tak pitomýho jsem nikdy neviděla. Jako aby jí Christian vysvětloval, co se jí to děje s tělem, že bradavky jí tuhnou vzrušením, že anální kolík se opravdu používá do análu a podobně-to už na mě bylo moc. Proboha ta holka nevěděla ani základní věci, snad ani že maska na oči se používá proto, aby neviděla... Už si úplně nepamatuju, co přesně v té knížce bylo, ale to, že je Anastázie úplně vymaštěná, nezapomenu nikdy. Navíc to neustálé kousání rtu, rudnutí a koukání si na prsty u ruky, kterou měla v klíně.... No prostě... Nemám slov.

Závěrem můžu říct jen to, že trilogie Padesát odstínů všeho možnýho a následných 7 minut filmu mi snížili IQ nejméně o 20 bodů. A už se to nevrátí, budu poznamenaná navěky.