Mé pracovní trable

Jsem vážně vostuda-takhle dlouho se na náš společný blog vykašlat, to si on ani Verča nezasloužili. Ale bylo toho na mě moc, dojíždění do práce, když vstáváte ve 4:45 a domů dorazíte v půl 1 ráno, není nic moc. Ale! Už bydlím v Plzni (jak vnímavějším jedincům mohlo docvaknout z Verunčina předchozího článku), takže bude líp.
Hlavu mám stále plnou věcí, co chci sepsat, ale stále jsou důležitější věci, který musím stíhat. Ale nezapomínám.
Stále (a pro mě velmi překvapivě) pracuju v electro worldu. A jak nejlépe potěšit lidi? Sdělte jim své neúspěchy, jsme velmi nepřející tvorové a strasti ostatních nás těší. Takže tady to máte:

* Hned první den, kdy mě ráno nechala kolegyně v práci samotnou (naivně si chuděra myslela, že už jsem po těch téměř dvou týdnech něco pochytila) jsem si dokázala ráno v kanceláři zabouchnout klíče. V kanceláři, kam máme přístup jen my, pokladní, a ředitel. V kanceláři, kde je trezor s kasičkama, ze kterých rozměňujeme. Bomba! Bohudík (nebo žel) ředitel byl přítomen, takže mi odemknul. Ale předvedla jsem mu svou šikovnost.
* Ten samý den se mi rozbila čtečka kódů a kolega mi ji spravoval (což o to, na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to nepokračovalo).
* Druhý den se rozbila tiskárna lístků a další kolega mi to spravoval. Na co sahnu, to nefunguje. Paráda.
* Ale nejhůř bylo dotřetice, trapnějš mi dlouho nebylo-nalákala jsem do kanclu ještě jiného kolegu, neb mi nefungovala tiskárna ani tam. Bodejď by jo, když byla vypnutá!!! Buď si myslí, že tam všechny balim (dost blbým způsobem), nebo že jsem úplně dementní (což si začínam myslet i já).
* Jednoho krásného dne za mnou přišel pán s účtem za skoro 9 litrů a platil stovkovýma poukázkama. Ano, 89 poukázek jsem musela orazítkovat a třikrát načíst (normálně se načítají jednou, ale jen já to zvládla dvakrát posrat).
* Permanentně kazím vratky a musí se ručně přepisovat, to už ani nijak neřešim, je to moje součást.
* Jen já zvládnu přehoz (např zadám peníze do terminálu místo do hotovosti a pak mi to nesedí) dělat třikrát-nejprve místo abych dlužnou částku vyrovnala, tak ji zdvojnásobím, pak to tedy vrátím a v následném prodeji udělám tu samou chybu.
* Místo korun zadávám eura.
* Vydávám modrou poukázku místo zlaté a jsou s tím zbytečné starosti a nebohý zákazník se musí stavit k výměně.
* Nejvíc lidí mívám v době, kdy má kolegyně pauzu. Pak jsem nervózní, dělám zbytečné chyby a jsem opravdu dementní.
* Jednou jsem zapomněla poslat poštu, poslala jsem jen peníze a na splátkové smlouvy a výkazy jsem ani nemrkla.
* Nedívám se na čísla trolejbusů, automaticky nalezu do prvního, který přijede v dobu, která je v jízdním řádu, a pak se musím pěšky vracet, neb nic jiného nejede.
* Dokázala jsem si sešívačkou proklát celej ukazováček-faktury jsem ale krví nepotřísnila, reakce mám stále rychlé.
* Jednou jsem dávala do nabiječky firemní telefon, ale zapomněla jsem ho tam namáčknout, takže se nenabil.

Mezi další věci, které mi komplikují život, patří debilní zákazníci.
* Neustále mi tam někdo spílá za to, že nemáme igelitky zadarmo, jako kdybych si je kradla domů nebo co..
* Nejvíc lidí chodí zásadně po půl 9 večer, nestíhám se připravit na zavření krámu a zdržuju ostatní kolegy.
* Jednou přišel dědek s lampičkou, vynadal mi, že nemáme bílou, chtěl rozbalit růžovou a nakonec si vzal modrou. Byl nasranej, že u ní neumím vyměnit žárovku (mimochodem byla led, takže se nemění), musela jsem dvakrát volat kolegu a pak po mně dědek chtěl ještě slevu za to, že nám dělá velkej kšeft a bere si "tolik" věcí (měl tři).
* Ten samý den přišel týpek ve 20:57, vyplatil 17 000 za foťák a prej "přijdu si pro něj za 10 minut". Moje věta "za 3 minuty zavíráme" ho donutila slevit na pouhých pět a dodatek, že čekal půl hodiny. A jako já s tím co? Kolegyně se nasrala a odešla se převlíct a samozřejmě po příchodu pán seřval mě, že mu to nemůžu vydat, Nechápu proč odcházel, kdyby si šel vybrat peníze, tak budiž, ale měl zaplaceno proboha...
* Jednu paní velmi rozčílil fakt, že nevím, jestli se toner, který držela v ruce, zdražil, nebo má větší balení. Zavolání kolegy, který je na tento typ dotazů vyškolen, odmítla s tím, že to chce vědět odemě. A k řezníkovi si zřejmě chodí pro nový sestřih vlasů, nebo nevím, proč si každej myslí, že všichni umí a ví všechno.
* Další paní pobouřil fakt, že nemáme dostatečně označené pokladny a ona pak chudák neví, kam má jít platit. To víte, velká červená šipka u vchodu a nápis nad našima hlavama o velikosti většího telete každému nestačí...
* Další perlička-dva týpci šli kupovat pekárnu na gelový nehty. Divili se, že nevedeme i gely a ostatní příslušenství (neb v elektru se to běžně očekává přeci), kolegyně jim hledala na netu adresu kamenného i internetového obchodu, protože aby sami použili google, bylo zřejmě nad jejich síly. Ale co byl úplnej vrchol-když to přišli ve 20:55 vrátit!!! Posunuli nám zavíračku, pitomci.
* Taky byl dobrej pán ve 20:53, přišel si koupit telefon, že ho nutně potřebuje k práci. A když už zdržuje, tak si na něj rovnou nechá nalepit ochranné sklo, vůbec nevadí, že to trvá dlouho a zavírali jsme o deset minut dýl.
* Bombový taky bylo, když nám vypadl na půl hodiny proud v půlce olympie, stáli jsme u vchodu a vysvětlovali lidem, že dovnitř prostě nesmí. Většina to chápala, ale našli se i jedinci, kteří prostě nechtěli uznat, že když nefungujou bezpečnostní opatření, tak tam prostě nikdo nemá co dělat.
* Zásadně mi lidi nadávají za to, že jsou někde špatný cenovky. Třeba u baterek. Je jich tam tři prdele druhů, tak by se normální člověk řídil číslem, které na nich je. ale ne prostě, nad nimi byla tahle cenovka a my jsme zloději, protože tam záměrně lžeme. Kdyby u pračky byla cenovky "žvýkačky 15kč, tak se určitě najdou jedinci, kteří to budou brát jako cenu výše zmíněné pračky. Leželo to přece u toho!

A to jako zdaleka není vše, ale takhle na noc mi to nemyslí. Časem si vzpomenu a když ne, tak s mojí šikovností a debilitou jistých lidí je dost pravděpodobné, že brzy budu mít dost příběhů na nový článek.