Přiznání druhé

Je mi špatně. Při představě že jdu od září zase do školy (a tentokrát už ji fakt dodělám! Žádné nesplněné předměty, žádné dlouhodobé pobyty v nemocni, NIC! Jen škola, bakalářka, úspěšné státnice a konečně konec!) a že budu zase potkávat (i když o dost méně) ty stejné tváře, které se budou divit, že ještě nemám hotovo.. Boože. Už abych to měla za sebou! Nemám v úmyslu všem vysvětlovat, proč studuju bakaláře tak dlouho, ani proč jsem šla z blond do barvy, která má na krabičce napsáno světle hnědá mahagonová, ani proč zase bydlím u rodičů.. Ale tak nějak je mi jasné, že se těmto otázkám prostě nevyhnu. Stejně jako bych se měla smířit s tím, že to bude masakr. Po všech stránkách. ALE! Do září je naštěstí času dost, takže …! Nádech, výdech, kousek čokolády a hned je mi lépe. ;-)

P. S.: ALE! Do září už budu možná zase blond.. Pořád váhám, no, uvidím.