100 dní štěstí

Miluju knížky! A můj seznam knih, které si chci přečíst než umřu, se neustále rozšiřuje, takže budu nejspíš nesmrtelná. Jupí! Ale k věci. Právě jsem dočetla 100 dní štěstí od Fausta Brizziho.

Na zadních deskách knihy se píše, že se během čtení budete smát, ale budete i plakat. Je pravda, že jsem se během knížky zasmála, ale že bych ronila želví slzy? To zase ne. Sice jsem přes slzy v očích chvíli nemohla pokračovat ve čtení, ale víc ode mě nečekejte. Asi jsem najednou tvrďák nebo co.

Ale pár slov k samotné knize. Pokud si ji chcete přečíst, nebo vás nezajímá děj, okamžitě přestaňte se čtením těchto řádků. Takže? Ještě vám dám chvilku na rozmyšlenou. Tadáá, čas vypršel. Takže!

Kniha je o italském chlápkovi jménem Lucio. Je to tlustší trenér v jednom fitnesscentru (irone, žejo!), má ženu, kterou podvedl, a dvě děti (dceru a syna), kterým se zatím moc nevěnoval. Samozřejmě. Klasický případ chlápka, který se změní v superhrdinského otce i manžela. Ale na to je ještě čas.

Delší dobu má bolesti břicha, ale nevěnuje jim moc velkou pozornost, ačkoli mu všichni přátelé doporučující návštěvu lékaře. Pro jistotu. Jednoho krásného dne k lékaři konečně zajde a nebudu vás napínat, zjistí mu rakovinu v pokročilém stádiu s metastázemi na plicích (zase ty plíce!), která se už nedá vyléčit. Samozřejmě. Protože je google jeden z největších nepřátel lékařů, náš milý Lucio tráví celé noci brouzdáním po internetu a zjišťováním toho, co ho vlastně čeká. A jelikož není z nastávajících týdnů nijak nadšený, rozhodne se pro radikální řešení. Zhruba za 100 dní bude jeho nejlepší období pryč a nastane ta horší fáze. Finální fáze. Rozhodne se proto ode dneška za 100 dní odjet do Švýcarska na asistovanou sebevraždu.

Během zbývajících týdnů dá dohromady svého milovaného tchána- pekaře/ cukráře s jeho vyvolenou, kterou Oscar poznal v době, kdy předstíral, že je hluchoněmý Němec na jedné z jejích turistických prohlídek (ona ho ale prokoukla a věděla, že není hluchoněmý Němec). Svůj tým ve vodním pólu dovede do semifinále a zapřísáhne je, aby bojovali i v případě, kdy už budou vědět, že bitva je prohraná. Najde si dva nové kamarády v krámku s názvem Klábosení (úžasné místo! Až ho někdy někde uvidíte, určitě si tam zajděte!) a se svými starými dobrými přáteli podnikne částečně výlet vlakem po Evropě, aby si nakonec uvědomil, že své poslední dny nechce strávit s přáteli, ale se svou manželkou a dětmi, které miluje. Samozřejmě. Přesvědčit manželku na třítýdenní výlet po Itálii není vůbec snadné, když se na něj stále zlobí kvůli zničení jejich vztahu. Naštěstí mají dvě úžasné děti, které berou mamčinu přítomnost na (teď už) rodinném výletě za samozřejmou a ona nemá srdce vzdorovat.

Během těch tří týdnů „dovolené“ si užijí spoustu legrace a zábavy. Lucio vypráví dětem spoustu vymyšlených příběhů a děti ho hltají očima a zajímají se o další a další podrobnosti (a to i v případě, kdy už ví, že si jejich taťka vymýšlí. Úžasné děti). Jednoduše idylka. Luciovým velkým (a dá se říct, že zároveň i posledním) přáním ale je, aby se během této poslední cesty usmířili s Paolou. A samozřejmě se usmíří. Dokonce obnoví svůj manželský slib a žijí šťastně celý den a noc. Druhý den odjíždí Paola s dětmi (které netuší, že dnes vidí svého otce naposledy) domů a Lucio sedá na autobus, který ho odveze na TO místo. Na TO místo, kde mu do žíly zavedou dvě jehly, které musí během jedné minuty obě postupně  sám zmáčknout, aby se vším skončil. A víte co? Vážně to udělá.

Ještě vám ale musím říct, které části mě tak dojaly. Byla to ta, ve které udělal seznam dárků pro své děti až do jejich 18 let! Některé už nakoupil, zbytek napsal na seznam, který dal svému příteli. Věděl, že se na něj může (nejen v tomhle) spolehnout. Lucio řekl, že přece nemůže své děti připravit o dárky od otce k jejich narozeninám. O Vánoce se postará Ježíšek, ale narozeniny?

Další dojemná část byla překvapivě v kostele při obnovování slibu. Paola nic takového nečekala, a když byl celý kostel plný rodiny a nejbližších přátel a oddával je ten stejný člověk jako před lety, musela jsem zamáčknout slzu.

Ale snad nejvíc mě dostal okamžik loučení. Lucio dal Paole dárek. Byla to kniha Malého prince. Paola je velká fanynka této knihy a doma má snad všechna vydání, včetně toho prvního francouzského. A Lucio jí celou knihu vlastnoručně přepsal a dal jí ji se slovy: „Tenhle originál ještě nemáš, Lásko.“ nebo tak nějak. Není to nádhera?!

Ale pozor! Poslední kapitola s názvem „Potom“ mi přišla dost divná. Představa nebe, ve kterém strávíte věčnost v jakémkoli věku budete chtít,  se mi sice líbila, ale že si hrál se svou babičkou a dědou, kterým bylo osm stejně jako Luciovi? No.. Nemluvě o tom, že má celou věčnost na skamarádění se s třináctiletým Leonardem da Vincim.

Každopádně můžete mi, prosím, vysvětlit pár věcí? Proč v poslední době narážím na tolik knih, ve kterých vždycky někdo umře? A ještě k tomu nejčastěji na rakovinu všeho možného? Proč nikdo nepíše o růžových slonech a o duze?

Někdy mi fakt hodně chybí pohádky. Kamaráde Mikeši, dnes večer máme rande!