Just few days with our friends- day 2.

Měli jsme na Plzeň opravdu málo času, proto jsme během druhého (a zároveň posledního) dne museli stihnout spoustu věcí! Takže hned po snídani, kterou jsme si koupili v Albertu, jsme si to namířili do zoo! Konečně! Bohužel jsme v jednu museli být zase na Slovanech, kde nás čekala naše vůbec první úniková hra! Ale zpět k zoo.

ZOO

Jelikož byl Andrej prohlášen za vůdce tlupy (tuším, že jen Romanem- asi se řídí heslem Chlapi sobě!) rozhodl se, že nás do zoo vezme zkratkou. Samozřejmě. Když jsme procházeli kolem horního vstupu do Dinoparku, povídám své tlupě, že možná můžeme jít i tudy. Ale Áda že ne, že tohle je jen vstup do Dinoparku a my že musíme výš. Tak jsme šli. A zjistili jsme, že žádný další horní vstup do zoo už není a vrátili jsme přesně na místo, kde jsem mluvila o vstupu do zoo já. Jo, jsem prostě génius.

Roman s Ádou

Markétka a zvířátko :-D

Áda a jeho rybníček

Tučňáci už mají plán, jak utéct ze zoo!

Lemur. Na někoho číhá.

Žirafy.

Jedná rychlá fotka s kamarádkami a jdeme dál!

                           

Méda. Doufám, že má rád turisty..

Markétka

                                                     

Jednomu by bylo smutno!

                               

Liška. Určitě vzpomíná na malého Prince.

Bohužel jsme na zoo měli jen dvě hodinky (!!!), takže jsme ji proletěli letem světem a nic moc si ani neužili. Kluci se zdrželi v jednom z nočních pavilonů, zatímco já s Markétkou jsme chtěly jít rychle dál, abychom viděly spoustu zvířátek! Překvapivě došlo k menším neshodám. Během jedné se Markétka prohlásila za vůdce tlupy a vedla nás bleskově od výběhu k výběhu, což se klukům nelíbilo, jelikož je fascinovaly další a další noční pavilony. Já jsem se těšila na žirafy. A ty jsem také viděla <3 Navíc jsem si pohladila lemura! Ovšem hned vedle cedule „Nehlaďte nás, koušeme!“ O-ouu.. A chtěla jsem si dát nějakou kuličkovou zmrzku, ale i tu mi Markétka kvůli frontě a lidí a nedostatku času zatrhla. Je to drsná holka :-D A hádám, že příště spí venku..

Úniková hra- Pokoj prastrýce Josefa

Jak už jsem se zmínila výše, v jednu jsme museli být na Slovanech. Sraz jsme si s Kamilkou dali v půl jedné, abychom měli dost času najít, kde bude hra probíhat. Po menších komplikacích jsme ono místo našli. Samozřejmě. Po vysvětlení pravidel a pár organizačních záležitostech jsme byli konečně vpuštěni se dvěma baterkami a vysílačkou do temného pokoje! Jelikož nás strejda Pepča čekal, měli jsme na stole připravené občerstvení- vodu a sušenky :-D

Naše úniková parta poprvé.

Z pokoje jsme se nakonec dostali, ale musím se přiznat, že do jedné hodiny jsme to opravdu nestihli. Byla to naše první únikovka a myslím, že to bylo vážně poznat, protože jsme některé úkoly dost zbabrali. Ale moc jsme se pobavili a určitě půjdeme na další! Příště už budeme totiž chytřejší a budeme vědět, že všechno s něčím dalším souvisí (což nás tedy vůbec nemělo překvapit.) A v Plzni se teď dokonce chystá hororová únikovka! Juhůů, budeme se bát :-D

A podruhé.

Hodinové čekání na polévku z pytlíku za 40 kaček

Hlad je hlad a náš výlet se blížil ke konci. Jelikož se ale nikomu nechtělo domů, rozhodli jsme si výlet prodloužit a zůstat u Markétky ještě jeden den! Jupíí!! A jak to nejlépe oslavit než pozdním obědem!

Zašli jsme si do jedné nejmenované plzeňské restaurace/ pizzerie. A abych to zkrátila- snad hodinu a půl jsme čekali na jídlo, ačkoli lidé, kteří přišli po nás, dávno odcházeli s plnými bříšky. Když se Áda konečně dočkal svého „vývaru“, zklamání v jeho očích bylo drastické. Proto si neodpustil pokec s číšníkem:

Áda: „Prosím vás, můžu se zeptat, vy děláte ten vývar jen z podravky, nebo jak?

Číšník (zaskočeně koktá odpověď): „Ne- e, to je normální vývar.“

Á: „To teda není. A za čtyřicet korun a hodinu čekání bych si teda představoval něco jiného.“

Č: „Hmmm.“

Á: „Vy tam máte jen jednoho kuchaře?“

Č: „Jo, noo. Tak se omlouvám.“ a vzal nohy na ramena. Joo, Áda je taky drsoň :-D Jakmile jde o jídlo, nezná bratra!

Když už jsme se po další půlhodině konečně dočkali našich jídel, nemohli jsme si odpustit další konverzaci:

V: „No konečně! Jídlo!“

Markétka nesměle: „To jo teda..“

R: „Můžu se zeptat, jak je možné, že jsme na jídlo čekali přes hodinu a půl a lidé, co přišli po nás, jedli dřív a už jsou pryč?“

Č: „No, jsme toho měli hodně, no. Tak já vám dám alespoň pivo na účet podniku, jo?“

Á: „No dobře, no, jak omluvu a na účet podniku si dáme.“

Markétka se v tu chvíli zavrtávala do židle a doufala, že ji nikdo nepoznává, protože zrovna tuhle restauraci má fakt ráda a chodí tam poměrně často (a to ještě netušila o Ádově závěrečné prupovídce při placení). Ale pivo na účet podniku do té doby ještě nedostala :-D

My jsme si Markét pochutnávaly na lasagních, Andrej měl rizoto s mořskými plody a Roman, tuším, boloňské špagety (nebo také rizoto?)

A konečně závěrečné placení! Áda měl opět problém :-D Tentokrát byl nespokojený s množstvím mořských plodů ve svém jídle (pro upřesnění- bylo jich tam málo), takže zase debatoval s číšníkem a neodpustil si říct, že:

Á: „No, až na tu podravku zalitou vodou za čtyřicet korun, to docela šlo.“ Chudák číšník! Myslím, že si dost oddechl, když jsme konečně odešli. A my také! Protože čekat hladoví na jídlo, když všichni kolem nás odcházeli nacpaní k prasknutí, bylo drsné. Kdyby za námi alespoň přišel a řekl, že toho mají v kuchyni moc a ať se nezlobíme a ještě vydržíme, ok, pochopili bychom to. Ale on se nám schválně vyhýbal. A ta polévka byla vážně jak z pytlíku!  

A protože do třetice všeho dobrého, pokračování zase příště! Hezký den! <3